wz

O l d a


Vyjela jsem si s Magdou na čundr. Od té doby, co jsem dala Oldovi kopačky, si připadám na světě nějak sama, tak si děláme s Magdou takové dámské jízdy. Ona je na tom podobně, ten její ji také podvedl s jinou. Chlapi jsou prostě všichni stejní, žádný nestojí za nic.

Už na nádraží jsem si všimla, že tam přišel i Olda. Také s báglem na zádech jako my. Nastoupil do stejného vlaku jako my, vystoupil na stejné stanici, chvíli tam okouněl a pak se vydal stejnou cestou lesem jako my, jen asi sto metrů za námi. Sám.

Šel za námi jako stín, až mne to znervózňovalo. Jestli jsem o někoho absolutně nestála, tak to byl právě Olda. Když to trvalo už skoro půl hodiny, otočila jsem se, došla si k němu a vynadala mu, ať nás nesleduje a jde si po svém. Jenže s ním nebyla řeč. On prý si jde po svém a nevadí mu, že my jdeme před ním. Pak ale blábolil něco o tom, že by se chtěl ke mně vrátit, že to tak nemyslel, že má rád jenom mne, že mám jít s ním a ne s Magdou, abych ho vyslechla a kdesi cosi. Když jsem odmítla, prohlásil, že bude za mnou chodit tak dlouho, dokud si to nerozmyslím a nevrátím se k němu. Nemělo to cenu se s ním bavit.

Šli jsme s Magdou dál a Olda pořád jako stín za námi. Vadilo mi to čím dál víc. Chtěly jsme přenocovat pod skálou u řeky a představa, že by tam měl Olda přenocovat s námi, byla pro mne nesnesitelná.

"Musíme to s ním nějak vyřešit." řekla jsem Magdě. Vzala jsem si z báglu náhradní šňůru a pak jsem si znova, tentokrát i s Magdou, došla nazpátek k Oldovi. Tvářil se docela spokojeně, nejspíš si myslel, že vyhrál, že jsem si to rozmyslela.

"Dej ruce za záda!" poručila jsem mu, a když celkem ochotně poslechl, svázala jsem mu je tam tou šňůrou dohromady.

"Co to děláš?" podivil se.

"Svazuju ti ruce." oznámila jsem mu, kdyby to náhodou nepoznal. "Já si totiž nepřeji, abys chodil za námi, a protože s tebou není rozumná řeč, tak tě tady budu muset přivázat k nějakému stromu, abys za námi dál nešel jako stín. A na to musíš mít ruce svázané, to snad chápeš."

Olda na to neřekl ani Ň, tak byl vykulený. Zato se ozvala Magda.

"Ty ho tady vážně chceš nechat přivázaného ke stromu?! Jako psa?" zeptala se nevěřícně.

"Jistě." pokrčila jsem rameny. "Víš snad něco lepšího, jak se ho zbavit? Já teda žádnou jinou možnost nevidím."

"No dobře, ale co tady bude dělat?"

"To je jeho problém. Nejspíš bude čekat, až ho zase odvážu. Myslím, že se svázanýma rukama nic rozumnějšího ani nedokáže dělat."

"No jo, ale - tady jsme přece nechtěly zůstat! Chtěly jsme jít až..." stále nechápala Magda.

"Jistě." přikývla jsem. "Však tady taky nezůstaneme. Jenom ho tady někde přivážu a hned zase půjdeme dál."

"No jo, ale - jak ho chceš zase odvázat, když tady nezůstaneme?"

"Normálně. Až se tudy budeme zítra večer vracet, tak ho zase odvážu. To už mi pak bude jedno, jestli půjde za námi nebo někam jinam."

"No jo, ale - to tady má celou tu dobu zůstat - takhle? Sám?! A se spoutanýma rukama?"

"A proč ne? Kdyby za mnou pořád nelezl, tak by tady nemusel takhle zůstat... - Vlastně..." najednou mne napadlo něco jiného. "Vidíš, na tom něco je! Je to docela zdatný chlap, proč bychom ho tady měly nechávat? Může se nám hodit! Může nám nést bágly. Když už tak touží jít s námi, tak ať aspoň k něčemu je. Máš pravdu. Proč by takový silný chlap měl tady jen tak bez užitku stát přivázaný ke stromu, zatímco my bychom se dřely s tou tíhou samy! Jen ať nám to nese!" Shodila jsem svůj bágl a připjala ho Oldovi na prsa jako protiváhu toho jeho, co měl na zádech.

"Shoď to taky!" pobídla jsem Magdu. "Snad to nechceš táhnout sama?"

"No jo, ale - jak to ponese?"

"To je jeho problém. Má přece ruce, ne? Může to nést v rukou."

"Ale ty má svázané. Nechceš mu je rozvázat?"

"Jak jsi to uhodla?" zasmála jsem se. "Nechci. Přece si nebudu přidělávat práci. Pak bych mu je musela zase znova svazovat."

"No jo, ale - to má jít se svázanýma rukama?"

"Proč ne? Na chůzi přece potřebuje jenom nohy, ruce ne. Chceš mu je snad rozvázat ty?"

"Nechci. Moje ruce to přece nejsou, mně ty pouta nevadí."

"No vidíš. Moje taky ne, mně ty pouta taky nevadí. Tak o co jde?"

Magda tedy shodila bágl, já k němu přivedla Oldu, přikázala mu udělat dřep zády k báglu a vzít ho do svázaných rukou. A pak jsme šli dál. My nalehko, Olda v plné polní a tentokrát už ne za námi, ale pět kroků před námi, abychom ho měly na očích. Magdin bágl ho tloukl zezadu do nohou a podrážel mu je, takže mohl dělat jenom drobné krůčky a kmitat nohama o to rychleji, aby nám stačil. Popoháněla jsem ho nemilosrdně, nechtěla jsem, abychom se všichni courali tak pomalu, jak by to vyhovovalo jemu.

Nejkrásnější to bylo, když jsme cestou potkali jakéhosi dědu. Tak vyjevený a závistivý pohled jsem už dlouho neviděla. Ani nevím, jestli záviděl nám, že máme takového nosiče, anebo Oldovi, že má k tělu hned dvě takové krasavice. Anebo že by Oldu litoval? Za to, jaký náklad musí vléct, nebo za to, že musí sloužit takovým dvěma megerám? A to si určitě nevšiml, že má Olda ruce za zády svázané. V té hromadě báglů to totiž nebylo nijak zvlášť vidět.

Zato slyšet bylo Oldu pořád. Mlel pořád dokola, jak mne miluje, že beze mne nemůže žít, že to je veliká láska, kterou přece nemůžu zničit, a vůbec všechny ty řeči, které si můžu v mnohem poetičtější podobě přečíst v každé druhé básni. Už se to nedalo poslouchat. Musela jsem s tím něco udělat.

Sundala jsem Oldovi čepici, nasypala do ní pár hrstí jehličí, zavázala jsem ji jako měšec náhradní tkaničkou, kterou jsem měla pro své boty, a ten měšec jsem zastrčila Oldovi do úst jako roubík. Volnými konci tkaničky jsem mu přivázala měšec k hlavě tak, aby ho nevyplivl. Konečně byl klid. Olda se sice chvíli pokoušel vydávat nějaké zvuky i přes roubík, ale když poznal, že jim nerozumím, nechal toho.

Došli jsme nad řeku a začali sestupovat dolů. Tady Olda už nemohl jít vpředu, protože vlastně nevěděl, kam jdeme, a mezi balvany se cesta ztrácela. Magda tedy vyrazila do čela a bez zaváhání začala hbitě slézat dolů po krkolomné cestičce. Naši skálu jsme si vybraly právě proto, že tam vedla jen taková neschůdná stezička, aby nám tam nikdo cizí nelezl.

Olda to měl horší. Nemohl si pomáhat rukama jako Magda nebo já, a postupoval proto mnohem pomaleji. Opatrně přelézal místa, která jsme my prostě přeskočili, těžce udržoval rovnováhu tam, kde my jsme se mohly rukou něčeho přidržet, některá riskantnější místa, která jsme my za pomocí rukou hravě překonaly, on musel složitě obcházet jinudy. Pouta na rukou mu prostě na každém kroku viditelně překážely. Šla jsem za Oldou a docela s potěšením jsem jeho potíže sledovala. Neměla jsem strach, že by se mu něco stalo, že by se třeba zřítil dolů, když se nemůže ničeho chytit. Olda byl dobrý horolezec, uměl udržet rovnováhu na ledasjaké skále. Sice ještě nikdy nelezl po horách se svázanýma rukama, ale učil se rychle. Po několika krocích už zcela přesně věděl, co si může v poutech dovolit a co už ne. Ani jedinkrát neztratil rovnováhu, ani jedinkrát neupadl, nic si neodřel ani nepohmoždil. Nesledoval Magdu, která mu mimochodem utekla daleko dopředu, ale sestupoval dolů svou cestou a svým způsobem, jaký mu svázané ruce umožňovaly a který byl zcela odlišný od způsobu, jakým jsme po cestě postupovaly my. Jen občas někde zaváhal, ale nikde se nemusel vrátit odněkud, kde se se svázanýma rukama projít nedá. Pozorně se rozhlížel a přesně věděl, kudy má jít, kam má šlápnout, jak se má kde natočit a kam naklonit, aby udržel rovnováhu i bez pomoci rukou.

Sestoupili jsme až k vodě. Kus cesty také vedl přímo vodou. Já jsem se vyzula a brodila se naboso. Olda se pochopitelně vyzout nemohl, takže se dost umáčel. Nechtělo se mi nějak mu pomáhat, a už vůbec ne rozvazovat mu ruce kvůli nějakému brodu. Pokud si nabral do bot - jeho chyba. Měl si ty boty doma líp připravit.

Ilustrační obrázek

"Zapaž!" poručila jsem mu jen, aby nezamáčel i Magdin bágl. Olda poslouchal jako hodinky. Ty svázané ruce a roubík v ústech měly na něj velice dobrý vliv. Snažil se, jak nejlíp to v těch poutech šlo. Ohnul paže v loktech, dokonce se mu podařilo spoutanýma rukama nějak přeručkovat po tom báglu, aby ho udržel ještě o kousek výš, a opravdu ho nenamočil.

A pak už před námi byla naše skála. Před ní sluncem zalitá malá pláž s jemným hebounkým pískem, nad ní temný les až k vrcholu skály. Magda zde byla dříve než my, a už si zdejších radostí užívala. Když jsme přišli, byla už vysvlečená a právě se nořila do vody. Olda došel až k jejím složeným šatům, u nich se posadil na zem a čekal, až mu někdo sundá ze zad a z hrudi bágly s nákladem.

Magda si krátce zaplavala a vylezla zase z vody ven. Zato já zůstala ve vodě podstatně déle. V tom parném dni to bylo nádherné osvěžení. Pak jsme se spolu s Magdou nějakou dobu opalovali na písčině. Pak už mi nezbylo než se zase chvíli věnovat Oldovi. On se nemohl svléct a vykoupat jako my, takže se už docela zdařile potil vedrem. Já mu ale jen sundala náklad, ovšemže ne z nějakého soucitu, ale proto, že jsem si ze svého báglu potřebovala vzít nějaké věci. Jinak mi bylo celkem jedno, jak se cítí. Kdyby za námi nelezl, nemusel se tak cítit. Jediné, co mi vadilo, bylo, že tady sedí jen tak bez užitku. Tak jsem mu přikázala, aby nasbíral dřevo na oheň. Přece ho nebudeme sbírat my, když už jsme sem vzali s sebou jeho! Znova jsme se s Magdou důkladně a dlouho cachtali ve vodě a Olda chodil zatím po břehu a sbíral vyplavené kusy dřeva. Ovšemže měl pořád svázané ruce. Nezdálo se mi nutné mu je rozvazovat jen proto, aby mohl splnit úkol, který jsem mu dala. Ještě by si pak mohl vyndat roubík z úst a začít zase s těmi svými tirádami o věčné lásce. Jen ať sbírá to dřevo svázanýma rukama. Oldu tenhle zdánlivě nesplnitelný úkol asi už nijak nepřekvapil. Chodil po břehu a po okraji lesa, a když našel vhodný vysušený kus dřeva, otočil se k němu zády, sedl si k němu na zem, rukama svázanýma za zády ho na zemi za sebou nahmatal, uchopil, pak zase vstal a hledal dál. Nevracel se s každým kusem zvlášť, nosil ve spoutaných rukou za zády několik kusů najednou a k našim věcem je přinesl teprve až když už do dlaní nemohl žádný další kousek přibrat. Posadila jsem se do trávy a sledovala ho. Líbí se mi ruce svázané za zády, ráda se na ně dívám, zvlášť když se ten člověk snaží těma rukama něco dělat. Viděla jsem ho, jak s rukama plnýma nasbíraných klacků šátrá za zády po dalším kousku, který našel, a špičkou jednoho prstu, který mu ještě zbýval volný, se pokouší ho nahmatat a sebrat. Bylo to docela zajímavé. Tipovala jsem, kolik klacků najednou dokáže nasbírat a udržet a kolik jich pak cestou poztrácí. Ze začátku to bylo hodně, po několika cestách do lesa už mu to ale šlo líp a tím to ztratilo na půvabu. Po chvíli mne to přestalo bavit a pak už jsem si ho dál nevšímala. Dostal úkol a dál už je to jen jeho problém, jak se s tím úkolem vypořádá. Já se zatím šla zase namočit do řeky, a Magda tam po chvilce přišla za mnou.

Ilustrační obrázek

Když jsme vylezly z vody a uschly, rozdělaly jsme oheň z toho dřeva, které zatím Olda nanosil, nad něj jsme zavěsily kotlík a daly se do vaření naší speciality: čarodějnického guláše. Když se Olda zastavil a přihlížel, co děláme, rázně jsem ho popohnala, aby nosil dřevo dál. Oheň hořel a dřeva ubývalo. Bylo třeba doplňovat zásobu, a Oldovi to šlo velice pomalu. Samozřejmě, kdyby měl volné ruce, šlo by mu to mnohem rychleji. Jenže je měl svázané, a tak musel ten handicap vyrovnávat mnohem větším úsilím.

Guláš už nádherně voněl. Ochutnaly jsme - bylo to ono! A pak už jsme to nevydržely. Ani jsme nečekaly, až trochu vychladne, a cpaly jsme se jako o závod.

Když byl kotlík už poloprázdný, Magda si všimla, jak Olda hladově polyká sliny.

"Neměly bysme mu taky trochu dát?" nadhodila.

"Jestli něco zbude..." pokrčila jsem rameny.

Nebylo to ale tak jednoduché. Olda měl v ústech roubík a mně připadalo, že by to bylo škoda mu ho vyndat. Náramně se totiž osvědčoval. Jenže pokud Olda neměl zůstat hlady, pak nic jiného nezbývalo. Vyndala jsem mu ho s nechutí a odporem. Roubík byl poslintaný, slizký, pokrytý pěnou, prostě hnusný. Naštěstí se to dalo udělat tak, abych se ho nemusela ani dotknout. Jen jsem rozvázala tkaničku od něj na Oldově šíji a pak už jsem Oldu nechala, ať se té hrůzy nějak zbaví sám. Po krátkém úsilí se mu podařilo ho vyplivnout. Roubík padl do písku a já ho tam nechala ležet.

Olda se naklonil nad kotlík a nevěděl, co dál.

"Měla bys mu rozvázat ruce, aby si mohl vzít." řekla Magda.

"Tak to ne." odmítla jsem. "I kdybych ho měla krmit jako malé děcko, tak ruce bude mít svázané dál."

Nabrala jsem lžíci guláše a nastrčila mu ji před obličej. Když ji vyprázdnil, nabrala jsem další, ale už se mi nechtělo zvedat ji nahoru. Olda si musel kleknout na zem, naklonit se ke kotlíku a brát si ze lžíce tak, jak jsem ji nad kotlíkem držela. S rukama na zádech přitom vypadal docela zajímavě. Líbilo se mi to čím dál víc. Napadlo mne vyzkoušet si ho, jak daleko nad kotlík se dokáže předklonit, aniž by na kolenou ztratil rovnováhu a padl obličejem do guláše. Každou další lžíci jsem mu proto nabídla o kousek dál než předchozí, takže se Olda musel s otevřenými ústy natahovat dopředu stále víc. Jednu chvíli už měl opravdu namále, vybalancoval to jen s největším úsilím a s ústy prázdnými. Pak prostě vstal, obešel kotlík a klekl si ke lžíci z druhé strany. Tím pádem mne to přestalo bavit a už jsem mu nedala nic.

"Mohl bych dostat napít?" zeptal se pak.

"Nedostaneš nic, mizero!" rozhodla jsem. "A kdo ti dovolil mluvit?! Ty si myslíš, že když jsem ti na chvilku nechala pusu volnou, tak že si ji hned můžeš pouštět na špacír?"

"Třeba má opravdu žízeň!" namítla Magda.

"Tak ať má, sviňák! Já mám taky žízeň. Na něho. - Ale budiž. Že jsi to ty... Tak pokud se dokáže obsloužit sám a sežene si něco sám, tak mu dovolím, aby se toho napil."

Olda tedy odešel ke svému báglu a začal ho rukama za zády neobratně otevírat. Asi tam s sebou něco měl. Poslepu se v něm spoutanýma rukama přehraboval a nakonec vytáhl plastikovou láhev s čajem.

Ilustrační obrázek
Postavil se s lahví za zády a zase nevěděl, jak dál. Vrátil se ke mně, nejspíš doufal, že mu s tou lahví nějak pomůžu nebo dokonce že mu kvůli tomu rozvážu ruce. To se ale pořádně spletl. Nakonec láhev postavil na zem, otevřel ji, vstal, otočil se, klekl si k ní, předklonil se a sevřel hrdlo láhve mezi zuby. Nadzvedl ji, takže mu teď visela z úst dolů k zemi. Pak ji zkusil v zubech naklonit a zvednout tak, aby mu z ní něco vyteklo do úst. Zvedl ji téměř do vodorovné polohy - a pak už ji v zubech neudržel a láhev mu vypadla na zem. Převrátila se a čaj z ní vytékal do písku. Klečící Olda s rukama za zády neměl žádnou možnost ho dostatečně rychle zachránit. Láhev jsem tedy postavila já. Ne kvůli Oldovi, ale toho čaje mi bylo líto. Vypadal dobře, a já měla sto chutí ho Oldovi zabavit a vypít sama. Ne teď hned, ale někdy později, až na něj dostanu chuť. Olda zatím klečel u láhve, toužebně na ni hleděl, ale rady si nevěděl.

"Nesmiluješ se nad ním?" nevinným hlasem se zeptala Magda.

Smilovat se nad Oldou? Nikdy! To je sviňka, ta Magda! Jasně přece slyšela, jak jsem o Oldovi rozhodla! Snad si nemyslí, že svoje rozhodnutí o tom mizerovi změním! Mám jí to nějak vysvětlit? Stejně by nedala pokoj. Jestli ji chytil soucit, nic s ní nehne. Co s ní mám dělat?

"Lehni, hovado!" přikázala jsem Oldovi.

Poslechl ochotně, pochopil, že přecejenom dostane napít, a lehl si vedle láhve naznak. Posadila jsem se mu rozkročmo na břicho a pohodlně jsem se mu na něm uvelebila. Olda se bolestně zašklebil a trochu se pode mnou zazmítal, asi jsem ho trochu přimáčkla. Cloumal pažemi, asi ho spoutané ruce pod tělem tlačily. Neulehčila jsem mu to, nenadzvedla jsem se. Chtěla jsem jen vyhovět Magdě. Vzala jsem láhev a jakmile otevřel ústa, nalila jsem mu do nich čaj kolik jen se mu tam vešlo. Když to spolykal a znova otevřel ústa, zkusila jsem, z jaké výšky se mu tam tím čajem trefím. Překvapilo mne, jak zajímavé zvuky z jeho úst přitom vycházely. Když zase otevřel ústa, nabrala jsem pořádnou lžíci guláše a pleskla mu ji tam jako zedník, když nahazuje omítku do díry ve zdi. Cítila jsem nohama pohyby jeho hrudníku, a tak jsem to udělala právě ve chvíli, když se nadechoval. Následky byly parádní. Olda se zakuckal a vyprskl tu porci do výšky jako při výbuchu sopky. Naštěstí směrem ode mne, protože neměl na zemi nic pod hlavou a proto ji měl dostatečně zakloněnou, aby mu zbytky skončily na obličeji a v očích a ne mně na prsou. Pak už preventivně zadržoval dech pokaždé, když jsem se třeba jen pohnula. Žádný další výbuch se už proto nekonal, i když jsem mu pleskla guláš do úst ještě několikrát. A pak už byl kotlík prázdný.

"Tak, a poslední sousto, prasáku!" oznámila jsem Oldovi, a když otevřel ústa, vytáhla jsem z písku jeho roubík a vsadila jsem mu ho do úst jako sazeničku do záhonu. Roubík byl pořád ještě vlhký, studený, slizký, olepený pískem, prostě tak hnusný, že já bych něco takového nevzala do úst za nic na světě. Oldovi jsem ovšem nedala na vybranou. Písek mu zaskřípal v zubech a já pod sebou ucítila, jak moc se mu vzbouřily vnitřnosti v břiše. Zalíbilo se mi to, a tak jsem mu roubík povytáhla a zarazila mu ho zpět ještě hlouběji. Olda sebou škubl a zakousl se do roubíku, abych s ním už dál nepohnula. Nepomyslel asi, že já mám ještě jednu možnost. Když jsem mu ten roubík vyráběla, dostalo se mi tam dovnitř i pár větviček. Jedna delší a pevnější se do toho měšce ani nevešla a trčela z něj ven. I teď Oldovi trčela z úst ven, a co bylo hlavní: věděla jsem, že dosahuje až na dno měšce a proto Oldovi teď asi dost hluboko do krku. Tak jsem zkusila tou větvičkou mu v ústech trochu zakvedlat. Olda se pode mnou přímo vzepjal a vydal takový zvuk, že se při něm málem i mně zvedl žaludek. Musela jsem s tím přestat, bylo to poněkud riskantní. Hrozilo, že z Oldy všechno vyletí ven přímo mně na prsa. Byla to krásná hříčka, ale příště ji budu muset vymyslet nějak jinak.

Olda se pode mnou pomalu uklidňoval a já se zase spokojeně opřela zády u stehna jeho pokrčených nohou. Hrozně ráda sedím někomu na těle tak, aby nemohl nic dělat. Je to takový hezký pocit, když cítím, jak se pode mnou pohybuje, o něco se snaží a není mu to nic platné. Teď jsem zjišťovala, že když ten pode mnou má svázané ruce, je to ještě lepší. Nemusím mu ty ruce držet a tím pádem mám sama ruce volné, mnohem snadněji si s ním mohu dělat, co mne napadne a on se nemá čím bránit. Bylo to pro mne něco docela nového, že tomu pode mnou mohu tak snadno cokoliv dělat, že je mi tak dokonale vydán na pospas. Také jsem objevovala, že na takovém člověku se sedí mnohem pohodlněji než když mu musím držet ruce. Mohla jsem se na Oldovi nádherně líně rozvalovat, jeho pokrčené nohy představovaly parádní opěradlo, břicho měl jako čalouněné.

Ilustrační obrázek

"Docela dobře se na něm sedí." oznámila jsem Magdě. "Rozhodně líp než na tom tvrdém hrbolatém kmeni. Nechceš si taky sednout na měkké?"

Magda si velice ochotně přesedla a usadila se Oldovi na hrudi, když břicho jsem už měla obsazené já. Olda i přes roubík vyhekl, když mu svou vahou vymáčkla vzduch z plic. Ležel pod námi a začínal mít potíže s dechem. Zřetelně jsem to cítila, jak se namáhá nadechnout se. Magda to asi necítila, protože nezažila, jak se pohyboval jeho hrudník předtím a neměla proto s čím srovnávat. Olda se začal pod námi kroutit a to bylo docela příjemné. Pak se ale začal divoce zmítat a to už asi šlo do tuhého. Nijak jsem netoužila dávat mu umělé dýchání, takže byl čas tuhle zábavu ukončit.

"Olda musí ještě umýt kotlík, takže bychom ho asi neměly rozsednout už teď." řekla jsem Magdě.

Magda se tedy neochotně zvedla, já také, a Olda se těžce přes roubík zhluboka nadechl.

"Tak dělej, hovado!" pobídla jsem ho.

Olda ještě chvíli těžce supěl a pak se zvedl také. Rukama za zády vzal kotlík, odnesl ho k řece, tam ho potopil do vody a začal ho drhnout pískem. Svázanýma rukama a poslepu mu to moc dobře nešlo, ale to už mne nezajímalo. Mne zajímal jen konečný výsledek. Ovšemže mu to s pouty na rukou trvalo mnohem déle než by to udělal bez nich, ale času měl na to dost. Když byl hotov a přinesl mi čistý kotlík, vynadala jsem mu a poslala jsem ho zpátky, aby ho umyl líp. Nebylo to nutné, kotlík byl umytý poměrně dobře, ale to Olda nemohl vidět, když ho držel za zády.

Když jsem mu uznala, že už je to dobré, odvedla jsem ho do lesa. Přikázala jsem mu sednout ke kmeni stromu, pěkně rozkročmo, a obejmout ten kmen nohama. Pak jsem mu odepjala řemen od kalhot a tím řemenem jsem mu nohy vzadu za kmenem spoutala dohromady. Rozhodla jsem, že takhle stráví dnešní noc: vsedě připoutaný za nohy ke stromu.

"To ho chceš takhle nechat až do zítřka?" podivila se Magda.

"Jasně. Dneska už ho na nic potřebovat nebudeme, tak co s ním? Přece ho nenechám celou noc tady chodit kolem nás docela volně!"

"No jo, ale - myslíš, že to vydrží?"

"Jasně. Je to chlap, a ten musí vydržet všechno. My to vydržet nemusíme, ale on ano. Konečně - nic jiného mu ani nezbývá." uchechtla jsem se. "Ale neboj, noc se dá přečkat vsedě. Navíc pokud se smíří s trochou nepohodlí, tak si může i lehnout na záda. Myslím, že jsem se o něj postarala docela dobře. Sice v těch poutech neusne a ani si neodpočine, ale je zdatný dost, takže odpočívat nepotřebuje a jeden den nevyspání taky přežije. Neměj obavy, nic se mu nestane. Čím větší mizera, tím víc vydrží!"

Ilustrační obrázek

Myslela jsem, že tím je Olda pro dnešek odbytý. Že ho odvážu až zítra, až odtud budeme odcházet, a do té doby už po něm ani nevzdechnu. Magda si asi myslela něco jiného. Pořád kolem něj chodila, prohlížela si ho, pak si na něj sedla podobně jako já předtím.

"Můžu si s ním trochu pohrát?" zeptala se najednou.

"Klidně. Dělej si s ním co chceš. Mně už na něm nezáleží. Jenom na ty pouta bys mu neměla sahat, ale jinak mu můžeš udělat, co se ti zlíbí. Dávám ti ho k volnému použití." ušklíbla jsem se.

Magda se tedy začala věnovat Oldovi. Jen trochu jinak, než jsem čekala. Zběžně si ho osahala a pak mu začala ohmatávat tělo důkladněji. Rozepnula mu oblečení a zajela mu oběma rukama pod něj až na holou kůži. Prozkoumávala ho jako kdyby ještě nikdy v životě neviděla chlapa. Pak se začala přímo na jeho těle pomalu, smyslně svlékat. Způsobem jako stvořeným pro nějaký striptýzový podnik. Olda vypadal ze začátku trochu překvapeně, ale pak mu div nelezly oči z důlků, jak nadšeně ji sledoval. Já byla taky překvapená, tohle bych od Magdy nikdy nečekala. S Oldou?!? Co na něm vidí? Copak jsem jí nevykládala, jaký je to mizera? Ale dala jsem jí ho k volnému použití, tak si teď nemám na co stěžovat.

Magda už byla úplně nahá. Oldovi se v kalhotách vztyčovala úplná rozhledna. Magda mu kalhoty rozepnula a po menších problémech se jí podařilo tu rozhlednu mu vyprostit ze spodků. Přikázala Oldovi posunout se po zemi dál od stromu, aby jí nepřekážel kmen, který Olda musel objímat spoutanýma nohama. Dohodu dodržovala, pout na Oldových nohou se ani nedotkla.

Pak si začala jemně pohrávat s Oldovým ptákem. Hladila ho rukama, převracela různými směry, pomaloučku ho hnětla mezi prsty, líbala ho, pak ho opatrně vzala do úst - a Oldův pták se vztyčoval a prodlužoval. Magda ho s úsměvem vzala do dlaně a začala ho pomalu jakoby masírovat. V jejích rukou Oldův pták ztvrdl a tyčil se do výše dlouhý, silný, mírně zahnutý, hrbolatý naběhlými žilami, s výrazně se rýsující vystouplou trubicí na spodní straně. Po chvíli Magda vstala, rozkročmo poklekla nad Oldovým tělem, ptáka si nasměrovala rukou mezi nohy a začala na něj pomaloučku, po částech nasedat. Zasouvala si ho do těla postupně stále hloub a hloub, prsa se jí přitom vzdouvala, oči měla zavřené, hlavu zakloněnou a ve tváři výraz šťastného očekávání. Konečně dosedla Oldovi až na slabiny a začala se na něm pomalu plavně pohupovat. Pak se začala jemně prohýbat - vzrušené vzdouvání prsou se jí rozšířilo i na břicho a ještě dále a celý její trup se začal plavně vlnit dopředu a dozadu.

Nemohla jsem se na to dívat. S Oldou! S tou krysou! A nejhorší bylo, že to působilo i na mne. Ucítila jsem v podbřišku jakýsi podivný pocit... Ale to přece ne! Vždyť je to Olda! S tím už nikdy nechci nic mít! Ne!!!

Otočila jsem se a zahleděla jsem se na řeku. Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na to, co se za mnou děje, a soustřeďovala jsem se jen na přírodní krásy, které se přede mnou rozprostíraly. Věděla jsem, že to bude trvat dlouho. Na tohle byl Olda výborný, to jsem mu musela přiznat i já. Když chtěl, měl přímo nekonečnou výdrž. A co dovedl rukama! Jak ten si mne dovedl těma rukama předem zpracovat! Naštěstí teď má ty ruce svázané, takže Magdu si takhle připravit nemůže. Ty jeho orientální masáže, které se naučil bůhvíkde, mu teď nejsou nic platné. Ani jazykem jí nic nepředvede. To byl další jeho mistrovský kousek, co s ženským tělem dokázal udělat jazykem a ústy. Teď v nich má roubík, takže tohle teď Magda také nezažije. Přes roubík jí ani nemůže šeptat do ouška ty své poetické nesmysly, kterými mne kdysi tak oblbnul. Magda má prostě smůlu. Všechno to nejlepší, co na Oldovi je, jí teď Olda nemůže udělat. Ale nakonec - dobře jí tak. Měla nechat Oldu být, měla si najít někoho jiného. V poutech jí Olda nemůže poskytnout o nic víc než kterýkoliv jiný chlap. Se spoutaným Oldou si moc neužije.

Za mnou se ozval blažený povzdech a přehlušil i šum peřejí. Magda se právě dopracovala k orgasmu a dostávala se do extáze. Tak přece se to Oldovi povedlo?! A já doufala, že mu v tom pouta zabrání a že jím bude Magda znechucená. Ten Olda je fakt nezmar.

Nejraději bych si zacpala uši, abych neslyšela Magdiny slastné výkřiky. Jakási hrdost mi ale nedovolovala, aby bylo na mě poznat, jak to na mne působí. Jenže jsem zjistila, že dole nějak vlhnu. To snad ne! pomyslela jsem si. Olda mne přece už nevzrušuje! Přece nejsem cvičená opice, která se vzruší okamžitě jakmile jí ukážou nějakého samce!... Cítila jsem, jak se mi z podbřišku do celého těla šíří ten dobře známý pocit, jak celé moje tělo touží po tom, co právě dělala Magda... Ne! Přece jsem rozumná žena, nenechám se ovládat nějakými primitivními pudy! - Za mnou zazněl další, zcela jednoznačný Magdin vzdech. Všimla jsem si, jak najednou zrychleně a zhluboka dýchám... Ne! Přece se snad umím ovládnout! - Nikdy bych ale nevěřila, co to dá práce.

Zakňučení do roubíku mi napovědělo, že se orgasmu dopracoval i Olda. Takže ani jemu v tom pouta ani roubík nezabránily, i když se u stromu a pod Magdou nemohl skoro ani pohnout. Aspoň že se tím roubíkem podařilo trochu ztlumit projevy toho jeho orgasmu. Kdyby ten roubík neměl, ječel by jako divoké zvíře. I to k němu patřilo.

Když jsem se po nich zase ohlédla, už se oba uklidňovali. Magda nějakou chvíli ještě se zavřenýma očima vychutnávala poslední zbytky prožité extáze, pak se pomalu oblékla do nočního, Oldovi zastrčila použité péro zpátky do spodků, zalezla do spacáku a blaženě usnula jako novorozeně. Usoudila jsem, že udělám nejlíp, když zalezu také. Koukat se na Oldu, co tam u toho stromu dělá on, se mi opravdu nechtělo.

Ráno bylo nádherné. Řeka šuměla, ptáci zpívali, loučka voněla, sluníčko svítilo, Magda ještě spala - a Olda byl také zticha, protože přežvykoval roubík. Došla jsem k řece a posadila se na balvan nad peřejí. Tahle tichá rána v přírodě miluji. Koukala jsem do vody pod sebou, kde se ve slunci hemžily nějaké rybičky. Les nad řekou tiše šuměl, vodní tříšť v peřeji jiskřila jako proud drahokamů, za zády se mi tyčila temná romantická skála. Ta velebná vznešenost ranního údolí mne uchvacovala.

Pak se vzbudila Magda a bylo po vznešenosti. Bylo na čase začít se starat o přízemnější záležitosti. Zašla jsem se podívat na Oldu, jak přečkal noc.

Měl husí kůži, asi mu moc teplo nebylo. Magda mu včera rozepnula oblečení a nechala ho potom tak, a ráno bylo chladné. Olda pilně cvičil sedy-lehy, aby se zahřál. Žádný jiný pohyb mu pouta nedovolovaly. To se teď ale rychle změní, mohla jsem ho ujistit. Při práci se zahřeje ažaž. Odvázala jsem ho od stromu, aby nasbíral další dříví na vaření snídaně. Než bude hotov, budeme se zatím s Magdou čvachtat v řece.

Oldovi to trvalo déle než včera. Bez řemenu nu kalhoty padaly, takže si je musel jednou rukou za zády přidržovat a dřevo mohl sbírat a nosit jen tou druhou rukou. Nám to ale nijak nevadilo. Voda v řece byla fantastická a my se tam s Magdou vyřádily jako malá děcka. Kdyby nám z toho nevyhládlo, zůstaly bychom tam ještě déle.

Pak jsme rozdělaly oheň a uvařily si kakao. Čerstvé horké kakao přímo zbožňuji. Aby mi Olda do toho kakaa nekoukal a nekazil mi chuť, připoutala jsem ho tím jeho řemenem k jedné křivé borovici opodál. Tentokrát už ve stoje. Už se mi nechtělo se párat s těma jeho nohama jako včera večer. Jednoduše jsem mu přimáčkla zátylek ke kmeni stromu a řemenem jsem mu připoutala krk ke kmeni. Pravda, tentokrát si nemohl sednout, musel celou dobu stát, ale takhle to bylo všechno snadnější.

Ilustrační obrázek

Snídaně v trávě byla paráda, mimo jiné i proto, že nás nestála skoro žádnou práci. Tu nejšpinavější za nás udělal Olda. Zjišťovala jsem, že není nad to mít s sebou takového otroka. Udělá co je potřeba, přinese, co se na něj naloží, když dostane roubík, tak ani neodmlouvá, když má svázané ruce, tak ani nic jiného k životu nepotřebuje, po práci se někde stranou přiváže, aby nepřekážel - prostě pohoda. Škoda, že to Magda musela nakonec pokazit.

"Neměli bysme Oldovi taky něco dát?" zeptala se, když jsme už skoro byli po snídani.

Neměli, chtělo se mi odpovědět. Bylo mi dobře a nechtělo se mi kazit si náladu ani pomyšlením na nějakého Oldu. Jenže diskutovat o tom s Magdou se mi také nechtělo, a dát jí ho do péče jako včera večer už také ne. Nakonec - můžu si s ním zase trochu pohrát. Proč ne. I o tažného vola je potřeba se občas trochu postarat, a o takového otroka asi taky. Moc práce mne zatím nestál, určitě méně, než kolik jí tady sám udělal. Takže pořád ještě se Olda vyplácí. A pak - se svázaným chlapem je docela zábava. Zvlášť Oldovi ty svázané ruce moc slušely. Řekla jsem si, že jsem je už dlouho neviděla a že si je musím vychutnat.

Přivedla jsem Oldu k ohni a dovolila mu vyplivnout roubík, aby mohl jíst. Roubík už nebyl olepený pískem jako včera večer. Olda asi v průběhu noci všechen písek z něj v ústech slízal a spolykal. Zato část toho jehličí, které bylo uvnitř toho roubíku, si při tom Oldově přežvykování našlo cestu ven plátnem čepice a teď trčelo z toho roubíku ven na všechny strany. Roubík už nevypadal ani tak jako měšec, ale spíš jako kaštan ve své ostnaté slupce. To ale nebyl můj problém. Já jsem Oldovi dala roubík, ze kterého žádné jehličí netrčelo. Co si z něj udělal, to pak v ústech měl. A zase mít bude. Já mu nový roubík dělat nebudu.

"Mohl bych se - to - vyčůrat?" zeptal se pokorně Olda, když se zbavil roubíku a mohl zase po víc než dvanácti hodinách promluvit.

Rychle jsem si to v hlavě sesumírovala. Naposledy čůral asi doma, to znamená včera ráno. Pak už nemohl, protože pak už měl ruce svázané a nebyl schopen si rozepnout kalhoty. Ty mu rozepnula až teprve Magda, ovšem ta to udělala za úplně jiným účelem a vyčůrat ho nenechala. Pravda, moc toho včera nevypil, jen ty dva loky čaje, které jsem mu večer dopřála. Vypotit toho musel přes den mnohem víc, proháněla jsem ho důkladně a vedro bylo také. I tak ale už teď asi má co držet. Už dřív jsem si všimla, že při tom sbírání dříví dnes ráno se nějak podivně kroutí. Jistě, říct nemohl nic, dokud měl roubík. Musel to prostě za každou cenu nějak vydržet až do této chvíle, kdy konečně mohl promluvit. Na okamžik mne napadlo nechat ho v tom a zkusit, jak dlouho to vydrží dál. Pak jsem to ale zavrhla. Netoužila jsem, aby tady skončil jako Tycho de Brahe.

"No, - " pokrčila jsem rameny, "myslím, že zatím ses choval celkem dobře, - poslouchals na slovo, - tak - asi ti to za odměnu dovolím."

Ovšem rozvazovat mu kvůli tomu ruce jsem nehodlala. Nebylo to zapotřebí. Kalhoty už měl rozepnuté od včerejška od Magdy. Takže jsem ho jen odvedla dál do lesa a tam jsem mu sama celkem snadno vydolovala pindíka ze spodků. Žlutý gejzír z něj vyrazil okamžitě, když jsem ho ještě držela v ruce. Jasně jsem cítila mezi prsty ten dravý proud tryskající v té trubici vespod. Napadlo mne stisknout tu trubici mezi prsty. Žlutý gejzír okamžitě ustal, zato ta trubice se mi mezi prsty napjala a ztvrdla vnitřním přetlakem.

Ilustrační obrázek

"Co to děláš?" vyjevil se Olda. "To přece nemůžeš! Tak to nejde!"

"Co můžu a co nemůžu, o tom nerozhoduješ ty, prasáku!" zpražila jsem ho stroze. "A co jde nebo nejde, o tom rozhoduji také jenom já. Musíš se víc snažit!" zasmála jsem se mu do očí.

Olda se začal snažit. Tlak v té jeho trubici se o poznání zvětšil. Prstů na ruce mám dost, a tak jsem si dalšími dvěma prsty tu trubici ohmatala, jak velký tlak už v ní je a co by se s ní dalo podniknout dál. Zatím jsem ji udržela stisknutou a neprůchodnou docela snadno.

"Zatlač! To nic není!" pobídla jsem Oldu.

Trubice sebou cukla a pár kapek prorazilo mým stiskem.

"No vidíš, že to jde!" pochválila jsem Oldu. "Jen tak dál!"

Trubice sebou cukla znovu a objevilo se dalších pár žlutých kapek. Stiskla jsem trubici silněji, takže další cuknutí už prošlo bez následků. Olda se snažil, pumpoval co mohl, ale neprotlačil už ani kapku. Tlak v trubici mi narážel do prstů jako nějaké kladívko.

"Tak co je?" už jsem se mu posmívala. "Na co čekáš?"

Druhou rukou jsem mu promáčkla břicho v těch místech, kde měl měchýř.

"Pozor!" vyjekl Olda. "To přece nemů..." zarazil se.

"Co nemů?" chytila jsem ho za slovo výsměšně. "Co jsi chtěl říct?"

"Nic." odpověděl pokorně.

"Nic? Tak co se ti nelíbí? Na co si stěžuješ?"

"Na nic. Nestěžuju si. Líbí se mi to všechno."

"Výborně. Tak to má být. Tak dělej, ať tady nestojíme do večera!"

Znovu jsem mu promáčkla břicho. Olda křečovitě napjal břišní svaly, aby si uchránil přeplněný měchýř před mou rukou, zadržel dech a zatvářil se bolestně. Jeho trubice se mi v prstech cukala jako divá. Byl to zajímavý pocit, ještě nikdy jsem v prstech nedržela nic takového, co by se takhle pohybovalo. Čekala jsem, co mi předvede dál. Olda se šklebil úsilím, ale nedosáhl už ničeho.

Trošku jsem povolila stisk, aby se něco dělo. Ihned jsem ucítila, že tou trubicí pod mým prstem něco proniká. Objevilo se pár kapek. Olda tlačil ze všech sil. Víc asi opravdu nebyl schopen. Přitom bylo docela snadné všechny výsledky té snahy mu překazit. Tak snadné, až mne to přestávalo bavit.

Uvolnila jsem mu tu trubici, a z Oldy okamžitě vyrazila žlutá fontána. Po několika vteřinách jsem mu trubici zase stiskla a fontána zmizela. Mužské tělo je hrozný zmetek, když jeho životní funkce může tak lehce ovládat každý, komu se jen zamane. Nemělo cenu ztrácet čas s něčím tak nedokonalým. Pustila jsem Oldovi tu trubici a nechala jsem ho už na pokoji. Ani se mi nechtělo čekat, až bude hotov, a vrátila jsem se k ohništi. Po nějaké době pak přišel i Olda. Camprdlík mu trčel z kalhot ven, protože sám bez mé pomoci si ho zastrčit nedokázal. Nechala jsem mu ho tak. Nechtělo se mi znova se jím zabývat.

Také se mi nechtělo znova lít Oldovi čaj do úst jako včera. Dala jsem na zem poklici od kotlíku jako misku a čaj jsem mu nalila do ní. Psovi by to tak stačilo, takže to muselo stačit i Oldovi.

Olda si k misce klekl, naklonil se k ní, pak ale zjistil, že takto se z ní nenapije. Potřeboval by se při tom opřít rukama o zem, jenže to pochopitelně nemohl. Už už se zdálo, že přepadne dopředu hlavou do misky a bude zábava, ale včas to vzdal. Škoda. Vstal, chvíli přemýšlivě hleděl na misku a pak to zkusil jinak. Přidřepl před miskou, doširoka roztáhl kolena, klekl na ně a naklonil se nad misku, kterou teď měl mezi roztaženými koleny. Zhluboka se nadechl, ponořil obličej do čaje a pak už jen bylo vidět, jak hladina čaje v misce klesá. Když mu došel dech, zvedl obličej nad hladinu, narovnal se a rychle zhluboka oddechoval otevřenými ústy, s mokrým obličejem, umáčenými vlasy a s očima pevně zavřenýma. Vydýchal se a znovu ponořil obličej pod hladinu. Vypil všechno do poslední kapky. Ty poslední kapky vylízal jazykem jako pes.

Snídali jsme housky, tak jsem mu také dala. Když otevřel ústa, jednu jsem mu tam strčila. Aby to bylo zajímavější, zastrčila jsem mu ji tam tak daleko, jak jen to šlo, to znamená až do krku. Zmizela mu jí tam skoro polovina. Škubl sebou, vykulil na mne oči a dokořán otevřel ústa. Ulomila jsem mu zbytek housky o zuby, když si nechtěl ukousnout sám, a nechala jsem ho, ať se s tím vypořádá, jak umí.

Ilustrační obrázek

Ze začátku si nevěděl rady. Houska mu vyplňovala celá ústa podobně jako předtím roubík. Nebyl schopen ji rozžvýkat, nebyl schopen s ní v ústech skoro ani pohnout. Jen poulil oči, chrčel a pokoušel se vytrhnout ruce z pout. Až po chvíli úsilí se mu podařilo část housky vystrkat z úst ven a překousnout ji. Zbytek pak už dokázal sežvýkat a spolknout. Ani tu ukousnutou část ale nenechal padnout na zem, nechtěl o ni přijít. Nechal si ji padnout na kolena, a z nich ji potom vzal do úst a snědl taky. Stejným způsobem jsem mu pak strčila do úst i druhou půlku housky, a pak ještě jednu další housku. To mu muselo stačit. Pak už dostal zase svůj roubík. Nechtěl ho, tentokrát už sám ústa neotevřel. Po pravdě řečeno, ani jsem se mu nedivila. To trčící pichlavé jehličí asi v ústech moc příjemné nebylo. To mne ale nezajímalo. Když jsem se rozhodla, že mu ho dám, tak ho dostat musel. Chytila jsem ho za vlasy, zvrátila mu hlavu na záda, tím se mu ústa otevřela a bylo to. Nějaké chtění nebo nechtění mu přece nebudu trpět! A pak jsem ho odvedla k jeho borovici a tam ho připoutala řemenem za krk tak, jak tam stál předtím.

Vypadal teď docela zajímavě. Oblečení měl rozepnuté až do pasu od včerejšího večera, bunda i košile mu dokonce při ranním sbírání dříví spadly s ramen a visely mu teď jen na loktech svázaných rukou. Ty se mu z rukávů nemohly vyvléci, jen proto Olda dosud košili a bundu neztratil úplně. Obléci si je zpět pochopitelně nemohl, takže byl do půli těla téměř svlečený. Vlastně pod půli těla, protože rozepnuté kalhoty bez opasku na něm příliš nedržely. Sice si je rukama vzadu pořád přidržoval, ale nemohl si je tam vytáhnout tak vysoko, aby i vpředu, kam nedosáhl, vypadaly normálně. Tělo měl pěkně vypracované, jako ostatně většina sportovců. V tom jeho nynějším neuspořádaném oblečení-neoblečení jeho tvary obzvlášť dobře vynikaly. Stál nehybně a rovně jako svíčka, kvůli řemenu pod krkem držel hlavu hezky vztyčenou. Nejvíc ho ale zdobily ty svázané ruce. To je marné, mužské tělo je nejkrásnější, když má ruce za zády pevně svázané dohromady.

Pak už jsme si s Magdou udělaly pěkné dopoledne v řece a na písčině na slunci. Na to jsme se celý týden těšily a teď jsme si to užívaly. Honily jsme se ve vodě, opalovaly jsme se na louce. A pak, když jsem jednou byla ve vodě sama, jsem si všimla, že se Magda zase ochomýtá kolem uvázaného Oldy. Zpočátku jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale oči mne neklamaly: Magda se nepohybovala jako obvykle. Její chůze měla zvláštní, neobvyklý rytmus. Magda kráčela nezřetelným, ale přece jen tanečním krokem, jakoby se mimoděk podřizovala nějaké vnitřní melodii. I když se zastavila dál se pohupovala v rytmu té neslyšné melodie.

Pohupování zvolna přecházelo v jakýsi pomalý tanec na místě. Magda skutečně začala před uvázaným Oldou vláčně elegantně tančit. Jakoby sama pro sebe, mne ani Oldy si nevšímala. Alespoň se tak tvářila.

Pak se začala pomalu, po částech, v tanečním rytmu svlékat. Plavně se vysoukávala z horního dílu plavek, chvíli si s ním zatančila, zavlála s ním ve vzduchu a ladně jej odhodila na zem vedle Oldy. Pak zase chvíli tančila jen tak, kroutila tělem jako žížala, a pak přišlo na řadu svlékání spodního dílu. Ve slunečním svitu zazářilo Magdino tělo celé nahé, vlnící se a vznášející se v rytmu smyslného tance. Magda zvedla ruce nad hlavu a tančila teď skutečně celým tělem, i pažemi, i prsty na rukou. Vlnila se a prohýbala jako had, jako nějaká zmije.

Pak Magda tanečním krokem připlula k Oldovi. To se snad ani jinak popsat nedá, to nebyla chůze, ani tanec, to bylo vznášení se. Začala ho hladit rukama po celém těle, tančila kolem něj, vinula se k němu jako psí víno. Jeho uvolněné oblečení pro ni nebylo překážkou, dostávala se mu na tělo docela snadno. Líbala ho, laskala ho, lísala se k němu obličejem i rty, očichávala ho jako pes. Jemně se k němu přivinula, pažemi objala jeho tělo a se slastným výrazem mu položila hlavu na rameno. Olda na to nemohl nijak reagovat, ani uhnout, ani její objetí opětovat, pouta mu nic z toho nedovolovala. Zacpanými ústy nemohl ani vyjádřit svůj názor. Roubík v ústech mu deformoval tvář, takže jsem nedokázala poznat, zda se mu Magdino barové vystoupení líbí či ne.

Magda se o to nezajímala. Jemně mu hladila paže, ramena a boky, tváří se mu otírala o obnaženou hruď a líbala mu prsní bradavky a celým tělem se k němu tiskla, ňadry se mu třela o hruď a o paže a ovíjela se kolem něj jako liána. Olda jí to oplatit nemohl, protože byl uvázaný za krk a musel stát rovně jako svíce, aby se neškrtil. Přesto reagoval naprosto přesvědčivě. Camprdlík, který jsem mu ráno nechala viset z kalhot ven, mu teď panáčkoval jako najatý. Rukama za zády pustil kalhoty a ty mu spadly na zem. Magda mu pak začala pomaloučku stahovat spodky na stehna, ke kolenům a nakonec až na kotníky. Magda pomalu klesala do dřepu s koleny doširoka roztaženými, až nakonec před Oldou dosedla na paty, stehny mu sevřela lýtka a obličejem se mazlila s jeho panáčkujícím ptákem. Pak ho vzala do úst, pevně ho svírala rty a uvnitř masírovala jazykem, rukama přitom objímala Oldova stehna a tiskla si je na vzedmutá prsa. Oldův pták teď už připomínal spíš kůl.

Pak najednou všeho nechala, rychle vstala, obrátila se k Oldovi zády, předklonila se, Oldův trčící kůl vzala do ruky a vsunula si ho mezi nohy. Jednou rukou se přidržovala větve borovice, ke které byl Olda uvázaný, a s pomocí druhé ruky si Oldův úd pomalu zasouvala do těla.

Olda jí iniciativně pomáhal. Teď už mu v tom nezabránilo ani to, že je připoutaný za krk. Přičinlivě pracoval celým tělem, silou narážel do Magdiny zádi, aby do ní pronikl co nejhlouběji. Magda se držela stromu teď už oběma rukama, aby zvládla sílu Oldových nárazů, nahlas slastně oddechovala a prsa se jí houpala jako dvě kyvadla. Náležitě si Oldu vychutnávala.

Olda se vší mocí snažil vydržet co nejdéle. Ne v tom obvyklém smyslu pověstných potíží, jaké mají někteří chlapi. Olda měl jiné potíže. Magda byla o něco menší, takže musel trochu poklesnout v kolenou a proto mu řemen, kterým byl uvázaný, po celou dobu přiškrcoval krk. Olda napínal krk a vzdoroval řemeni jak jen to šlo, aby nemusel přestat. Přesto tlakem řemene rudnul v obličeji, ale to mu asi teď nevadilo. Magda sice zpočátku stála na špičkách, aby tak vyrovnala svoji menší výšku, ale pak ji asi začala bolet lýtka, takže s tím přestala. O to víc musel Olda pokrčit nohy a o to víc se pak škrtil. Teď mu řemen přimáčkl v krku navíc asi i průdušnici, takže oddechoval těžce a chrčení z jeho přivřené průdušnice bylo slyšet i přes roubík a přes hučení peřeje. Přesto stále hrdinně vytrvával.

Ilustrační obrázek

Magda, nabodnutá na jeho kůlu, se zatím blaženě vykrucovala do stran, prohýbala hřbet nahoru a dolů jako kočka, předkláněla se chvilku víc a chvilku méně, aby jí Oldův kůl vymetl všechny kouty břicha. Přímo vykřikovala rozkoší při každém zaražení toho kůlu do těla, bez zábran se naplno poddávala pocitům orgasmu, její tělo se zmítalo v křečovitých záchvatech slasti. Pak už to Olda dál nevydržel, najednou se celý napjal, prohnul se v zádech a narazil do Magdy, že by určitě přepadla dopředu na zem, kdyby se vší silou nedržela borovice. Olda dorážel do Magdy prohnutý tak, až mu řemen na krku úplně zarazil dech. Proto nebyl schopen při své extázi vydat ze sebe ani hlásek.

Pak napětí jeho těla povolilo a Olda se zase postavil rovně jako dřív. Do obličeje se mu vrátila normální barva a také dech se mu vrátil do obvyklého tichého supění přes roubík. Magda se sice pokusila ještě pokračovat, ale po chvilce z ní Oldův úd vypadl a rychle se zmenšoval. Tentokrát se Magda svého orgasmu nedočkala. Tentokrát Olda tak dlouho nevydržel. Při tom škrcení řemenem to asi nešlo, anebo nedokázal na tak dlouho zadržet dech.

Magda se zastavila, na chvíli znehybněla, pak se pomalu sesula k zemi, plavně se obrátila na záda a zůstala ležet na zemi před Oldou s roztaženýma rukama i nohama, jak široká, tak dlouhá. Zhluboka oddechovala, oči měla zavřené a ve tváři výraz nebeské blaženosti. Vypadalo to, že jí ten předčasný konec snad ani nevadí. Dokonce se mi zdálo, že jí vidím v břiše pulsovat lůno posledními dozvuky rozkoše.

Ani jsem se na ni nemohla zlobit. Včera večer mi to trošku vadilo, ale spíš jen proto, že jsem to od ní nečekala. Přes noc se mi to v hlavě rozleželo. Nakonec - proč by takový otrok nemohl posloužit taky jako robertek? Dokonce samochodný robertek. Není potřeba ho nosit v báglu na zádech, protože přijde sám vlastní silou všude, kam je zapotřebí. Dokonce se ani nemusí rozbalovat, nemusí se do něj kupovat baterky, a jak teď Magda zjistila, nemusí se chystat ani tím, že by se napřed odvazoval od stromu. Dá se použít přímo tak, jak je, a po použití není nutno se o něj dál starat. Až jsem si na chvilku pomyslela, jestli bych takového dokonalého robertka neměla vyzkoušet také. Ale ne. Ihned jsem tuhle myšlenku zapudila. Přecejenom to není robertek, je to Olda. A Olda se mi prostě hnusí.

Magda se konečně pohnula. Chvíli se ještě na zemi slastně protahovala, pak líně vstala, ještě jednou se protáhla v celé kráse svého nahého těla přímo před Oldovýma očima, jako by tam vůbec nebyl, a pak se zase oblékla do plavek a skočila do řeky.

Všechno krásné má svůj konec. Nadešla chvíle návratu.

"Jak to chceš udělat s Oldou?" zeptala se Magda. Olda stál u stromu s kalhotami i spodky na kotnících, a košilí rozepnutou, hrudí a břichem obnaženým a bundou visící ze spoutaných rukou dolů k zemi.

"Nijak." odpověděla jsem lhostejně. "Odvážu ho od stromu a nechám ho, ať se o sebe postará sám, jak umí."

"Ruce mu necháš svázané dál?"

"Samozřejmě." přikývla jsem. "Jinak by si vyndal roubík a začal by zase otravovat. O to mu nestojím."

"No jo, ale - jak se má potom o sebe postarat? Se svázanýma rukama se obléct nedokáže!"

"To už je jeho problém. Pokud nic nevymyslí, tak prostě bude muset jít tak, jak je."

"Nechceš mu přecejenom nějak - něco - to?"

"Nechci. Ty snad chceš?!"

Magda opravdu chtěla. Vytáhla Oldovi spodky i kalhoty zpátky do pasu a zapnula mu je. To bylo asi nutné. S kalhotami na kotnících by asi nemohl chodit. Oldovi teď zbývalo už jen chytit si je rukama za zády a přidržovat, aby mu nespadly znova. Pak mu Magda ještě srovnala bundu a košili na ramenou a zapnula u krku, aby mu nespadly s ramen zpět. To bylo docela užitečné, to bych asi udělala i sama, abych viděla Oldovi na pouta na zápěstích, jestli s nimi něco nedělá a jestli jsou v pořádku. A to bylo vše. Hruď a břicho mu nechala obnažené, s knoflíky už se nepárala. Kousek zdravého rozumu jí přecejenom zůstal. Olda tady přece je proto, aby obsluhoval on nás a ne my jeho.

Pak jsem Oldu odepnula od stromu. Řemen jsem mu pověsila kolem krku, aby ho neztratil. Do kalhot mu ho přece já instalovat nebudu. Jen ať si je dál přidržuje rukama. Pak jsem mu připnula svůj bágl na záda a Magdin na prsa. Pak jsem mu dovolila, aby si zabalil a vzal i svůj vlastní bágl. Musel si do něj uložit zpět svou láhev od čaje. Nic jiného tady nepoužil, všechno ostatní si sem přinesl zbytečně a zůstalo mu v báglu netknuto. Pak si musel bágl sám zavázat. Spoutanýma rukama mu to sice chvíli trvalo, ale nakonec zvládl i to. Nakonec ho zvedl, protože sám pochopil, že si ho bude muset nést v rukou. Tím byl kompletně vystrojen na zpáteční cestu.

Vydali jsme se na cestu. Magda opět daleko vpředu, stejně jako když jsme šli sem. Olda postupoval pomalu a rozvážně svou cestou. Byla dlouhá, nesmyslně klikatá, ale docela dobře schůdná i pro člověka se svázanýma rukama. Olda šel pomalu nejen proto, že si musel hledat cestu, kterou by zvládl, a že vlekl takový náklad. Roubík v ústech mu při té námaze ztěžoval dýchání, takže mu chyběl vzduch a nemohl proto podávat takový výkon jako jindy. Šla jsem za ním, ale spíš z obavy o naše bágly než o Oldu samého.

Moje obavy byly zbytečné. Olda vylezl nahoru naprosto suverénně. Sice těžce supěl, roubík mu hodně vadil, ale zvládl to. Dál už to bylo skoro po rovině, takže už si neměl na co stěžovat.

Nevraceli jsme se ale stejnou cestou. Ještě jsme se chtěly s Magdou podívat na místní hrádek, romantickou zříceninu. Jenže co s Oldou? Na hrádku se obvykle hemží turisté, a mezi nimi by Olda s roubíkem v ústech a se svázanýma rukama asi budil zbytečnou pozornost. Oldu jsme museli nechat dole. Ale ne přivázaného ke stromu. To by si ho mohl všimnout někdo, kdo by šel okolo. Musely jsme ho někam schovat.

Zavedly jsme ho do houští mezi keře a tam jsme z něj sundaly bágly. Pak si musel Olda lehnout na zem na břicho.

"Zvedni nohy, mizero!" přikázala jsem mu.

Olda ohnul nohy v kolenou a já mu spoutala kotníky k sobě jeho řemenem. To ale samo o sobě nestačilo. I tak by se množná dokázal odtud dostat. V televizi jsem to už viděla. Nebylo tady nic, k čemu bych ho mohla připoutat, takže jsem ho musela svázat do kozelce, aby se nemohl ani pohnout. Asi to pro něj nebylo moc pohodlné, ale na tom nezáleželo. Ještě jsme ho přikryly několika větvičkami, aby si ho nikdo nevšiml i kdyby sem přišel, a mohly jsme jít. Svoje bágly jsme si vzaly s sebou. Sice se nám nechtělo se s nimi vláčet, ale Olda by nám je tady v poutech asi neuhlídal. Jeho bágl jsme mu tam nechaly. Na něm přece nezáleželo.

Ilustrační obrázek

Ještě jsem se naposledy ohlédla po Oldovi. Ležel na zemi na pravém boku a usilovně v ústech zpracovával roubík. Křoví ho téměř zakrývalo. Hleděl na nás rozšířenýma očima a ve tváři měl výraz, jakoby se snažil něco říct. Napínal krk a zvedal hlavu, aby na nás přes stébla trav viděl až do poslední chvíle.

Ukázalo se, že na hrádku nebyl nikdo. I to se někdy stává. Klidně jsme mohly vzít Oldu s sebou. Nemusely jsme se s těmi bágly vláčet samy a také jsme si mohly ušetřit to odklízení Oldy. Jenže kdo to mohl vědět?

Na hrádku je krásně. Prolézaly jsme ho a honily se tam dobrou hodinu. Další hodinu jsme seděly na zbytku věže a zíraly do kraje. Na Oldu spoutaného kdesi v křoví jsme si ani nevzpomněly. Dokonce i při návratu dolů jsme nějak zapomněly, že na tomhle treku nejsme jen samy dvě, takže jsme se pak musely kousek cesty vracet, když jsme si vzpomněly, že jsme měly s sebou také Oldu.

Poněkud jsme se neshodovaly, kde to místo bylo, kde jsme ho nechaly. Magda je prostě zmatkařka a zabloudila by i na náměstí. Ani já jsem si nebyla jistá, ale když jsem pak vzala v úvahu Magdiny připomínky, tak jsem to našla docela snadno.

Olda tam na nás němě koukal z roští a byl celý pokrytý mravenci. Nějak jsme si nevšimly, že za keřem dva metry odtud je veliké mraveniště. Mravenci lezli Oldovi nejvíc po obličeji a zajímal je hlavně roubík v jeho ústech. Z nosu je Olda vyfukoval, z očí odháněl mrkáním, ostatní části těla už nebyl schopen si nijak ochránit.

Asi bych ho měla vysvobodit, jenže mně je odporné všechno, co má víc jak čtyři nožičky, a Olda měl ty mravence úplně všude, i na poutech. Odmítala jsem se jich dotknout třeba jen konečkem jediného prstu. Bylo to tedy na Magdě. Odvolala jsem svůj včerejší zákaz, že se nesmí Oldových pout ani dotknout, který Magda až do teď úzkostlivě dodržovala. Magda z toho sice moc velkou radost neměla, nechtělo se jí do toho o nic víc než mně, nicméně někdo Oldu osvobodit musel. Opatrně k němu přistoupila, téměř po špičkách, aby na ni těch mravenců ze země nalezlo co nejméně, rychle Oldovi rozepjala přezku řemenu, kterým měl spoutané nohy, a ještě rychleji utekla. V bezpečné vzdálenosti se pak otřepávala jako pes. Z uvolněného řemenu už si Olda musel nohy vykroutit sám.

Rychle se postavil na osvobozené nohy a rychle opustil to místo hrůzy. Pak se tam ale musel ještě jednou vrátit pro svůj bágl. Odnesl ho o sto metrů dál a tam ho pustil na zem. Bolestně se šklebil a kroutil se jako derviš. Mravenců měl na sobě pořád spoustu, a teď jsem si všimla, že je má i pod oblečením. Jak chodil a pohyboval se, asi je přitom mimoděk oblečením přimačkával a oni ho za to kousali. Chápala jsem, že teď by ze všeho nejvíc potřeboval mít volné ruce, aby se mohl těch mravenců zbavit, jenže já byla pevně rozhodnutá se ho ani nedotknout, dokud z něj ti mravenci neopadají, a Magda asi taky. Olda se vší mocí snažil vyrvat ruce z pout, poulil na nás oči a pokoušel se přes roubík něco říct tak usilovně, až mu nabíhaly žíly na krku. Pořád ještě si nezvykl, že těm jeho pazvukům nerozumíme a ruce že si sám nevysvobodí.

Chvíli jsme přihlížely, jak Olda poskakuje po jedné i po obou nohou, aby ze sebe setřásl mravence. Moc mu to nešlo, mravenci se ho drželi jako klíšťata. Asi nemělo cenu čekat, až se jich zbaví. Byl před námi ještě kus cesty a vlak na nás čekat nebude. Vydaly jsme se tedy na cestu a Olda musel za námi. Naše bágly jsem na něj tentokrát nenavěsila, nechtěla jsem, abychom je měly také plné mravenců. Olda tedy nesl v rukou za zády jen ten svůj.

Blížily jsme se civilizaci, přicházely jsme do krajů zalidněných více než nám bylo milé. Byla jen otázka času, kdy někoho potkáme. Kdyby uviděl Oldu v tom stavu, v jakém teď je, asi bysme ho pak musely křísit. Nemohly jsme takhle ohrožovat nevinné turisty. Musely jsme s Oldou něco podniknout.

Podívala jsem se mu na ruce. Pár mravenců mu tam sice ještě běhalo, ale už to nebylo tak strašné. Chvíli jsem si ty ruce prohlížela. Byly pěkně svázané, zaťaté v pěst, protože v nich Olda držel popruhy báglu. Ty zaťaté pěsti dobře kontrastovaly s provazem ovinutým kolem zápěstí. Pod provazem vystupovaly na zápěstích výrazné napjaté šlachy, protože Oldův bágl byl asi dost těžký. Hezký pohled to byl. Škoda, že ty ruce nemohou zůstat takhle svázané dál. S tichým povzdechem jsem je Oldovi rozvázala.

Olda pustil bágl na zem a ze všeho nejdřív si vytáhl roubík z úst. Opatrně, pomalu, s bolestným výrazem ve tváři. Roubík už vypadal jako ježek, jehličí z něj trčelo na všechny strany.

Nechaly jsme Oldu být a šly jsme dál. Neměla jsem zájem poslouchat dál ty jeho věčné litanie, které teď už zase mohl docela klidně sputit znova, když už neměl roubík. Ani vidět už jsem ho nechtěla. Teď, když už nebyl svázaný, už na něm nic pěkného vidět nebylo. Olda za námi nešel, měl teď dost starostí sám se sebou. Chvíli mu to bude trvat, než se dá do pořádku po těch dvou dnech strávených v poutech. Nás už k tomu nepotřeboval. Ruce měl volné, takže už to mohl všechno zvládnout sám.

Tehdy jsem viděla Oldu naposled, tam na té cestě. S rozepnutým oblečením, s kalhotami na půl žerdi, setřásajícího ze sebe mravence. Ne že bych o něj nějak stála. Jenže za týden jsem zjistila, že Magda už nestojí o mne. Jela na čundr s Oldou. Beze mne. A to si říká kamarádka. Sviňka je to, a žádná kamarádka. No - co se dá dělat. Tak Oldovi už podruhé ruce nesvážu, ani mu nebudu sedět na břiše a strkat mu roubík až do krku. Škoda, bylo to pěkné. Budu si muset najít někoho jiného.

K o n e c